Tak nějak přirozeně máme potřebu se hýbat. Těžko by člověk v historii hledal starší pohyb, nežli tanec
Já se k tomu dostal obloukem přes první lásku Míšu, která měla krásný úsměv a blankytné oči. To ona mě v tanečních požádala, abych s ní šel do tanečního klubu. Šel jsem a dodnes nelituji….
Líbilo se my tam. Byla tam spousta dalších pěkných holek, které se vlnili a smáli se. Tančili se zajímavé kroky, kterých bylo na první pohled strašně moc, na hudbu, kterou jsem do té doby neznal a připadala my strašně exotická…
Já, kluk co se honil za míčem a jezdil na kole, jsem najednou stál v rozsvíceném tanečním sále, plném hudby, hýbajících se lidí a energie.
Bylo to strašně zvláštní a na druhou stranu opojné, se najednou ocitnout v úplně jiném světě, který se tu nabízel Sice ten pán, který se hned na prvním setkání označil mým trenérem, mě moc sympatický nebyl.
Byl v obličeji mírně oteklý, smrděl kouřem, tvářil se nabubřele a často se vztekal.
Co se ale dalo dělat, Míša chtěla tančit a já chtěl s Míšou chodit za ruku po parku;)
Začátky nebyly překvapivě krušné. Šlo to hladce a těch kroků nakonec bylo akorát a i ta hudba se dala nakonec zkrotit. Zdálo se, že jsem na tanec nadaný a upřímně mě první úspěchy s tanečními kroky dodalo odvahy.
Postupně jsem se naučil všech deset tanců i přesto, že můj samozvaný trenér často nebyl přítomen a probíhala společná samovýuka pod heslem „Kdo co umí, tak to ukáže“.
Od začátku mě k srdci přirostla latina. Její horkost, nespoutanost a temperament mě byl vlastní. Standard se my líbil. Byl noblesní a chtěl jsem mít taky frak, jako jsem u některých vídával na soutěžích, ale latina zvítězila!
Po nějaké době sešlo z lásky a já v tanečním klubu zůstal. Dostal jsem zkušenější partnerku Adélu, která už soutěžila a stejně jako ostatní, jsem tedy jel na svou první soutěž, která sice dopadla katastroficky, ale přežil jsem to a jezdím po nich pořád….
Napište my, jak to bylo s Vašimi tanečními začátky;)
Váš tanečník