Bylo to dlouhý a bylo toho spousta, co se člověku honí hlavou…
Nejdřív jsem byl rád, že jsem si odpočinul, protože dennodenní trénování, stíhání ostatních povinností, kdy po týdenním maratonu vyrazíte v sobotu ráno na soutěž a zcela vysíleni emočně i fyzicky se vracíte v neděli večer zpět domů… Peklo
Najednou bylo volno a dívat se jen tak do slunce, srovnat si myšlenky bylo prostě na čase.
Po čase přišla trochu deprese. Co bude? Z čeho budu žít? Má smysl denně trénovat, když jsou soutěže v dálce?
Jednoho to donutí se zamyslet.
Může si položit otázku „Proč to vlastně dělám?“
Léta o tom člověk nepřemýšlel. Jelo to naplno a týden co týden byla ve formě soutěží krátkodobá motivace a za rouškou získaných bodů, byl člověk ukojen…
Přemýšlel jsem, přemýšlel…
U mě zvítězila láska k pohybu! Ne soutěživost, ne body a jiné věci. Pro mě je na tancování krásné, ta možnost se pohybovat, mít to jako drogu, která Vám přináší absťáky, které Vás ženou jít zas a znova na taneční parket…..
Dnes mám v hlavě spoustu nápadů, které chci vyzkoušet, vylepšit a hlavně si je zkusit. Jak jste na tom s tancem VY?
Váš tanečník