Týden osmý
jsme strávili zejména v italské Molinelle, kam jsme opět přijeli nejen načerpat novou inspiraci, ale hlavně zkontrolovat natrénované, ověřit nejisté a otestovat odcvičené (trochu jako kdybychom trénovali na vesmírný SpaceX). Čekalo nás hodně lekcí, absolvovali jsme poslední studijní den v taneční akademii této sezóny a samozřejmě nás neminulo ani už zmiňované testování našeho postupu, co se týče fyzičky, síly a rovnováhy. Na konci týdne jsme se přes Slovinsko vrátili do Česka, kde se od neděle konalo letošní první letní soustředění, a to 20. ročník Letního tanečního soustředění v Pršticích, které nyní pomáháme organizovat.
Pondělí
bylo prvním dnem v bolavé řadě brzkého vstávání, ovšem je vám určitě jasné, že to nebyl plán úplně dobrovolný, protože kdo z vlastní vůle vstává před sedmou hodinou ráno… Tehdy ale už David seděl u doktora a Tara si balila překvapivě jen jeden (!) kufr do Itálie. O taškách se nemluví, protože jak by vám Tara řekla, ty se nepočítají, a tak jsme plně naloženi (a dobře naloženi) už těsně před devátou cestovali i s kocourem Kikim do Mariboru. Tam šel David po rychlém obědě navštívit, jak rád říká, nejlepšího kadeřníka v Evropě (jinak v Brně chodí k obyčejnému holiči). Dokonalý účes holt vyžaduje oběti. Poté jsme si ještě společně (už ne s kadeřníkem, ale s Tarou) zacvičili, trošku core, trošku ruce, a to trošku hodně. No, a protože ranní vstávání máme ukrutně rádi a další den bude ještě ranější, odebrali jsme se na kutě.
Úterý
mělo v podstatě jen jednu vadu na kráse – tento týden je sice týdnem v Molinelle, ale my se probudili v Mariboru (obě města začínají na M – jako Mega daleko od sebe). Proto nám nezbývalo nic jiného než vstát v pět hodin a vydat se na krásné, dovolenkáři neucpané dálnice do Itálie. Měli jsme štěstí a výhodu drahých dálnic ve Slovinsku, takže téměř do Benátek jsme projeli celkem plynule (tak se to zdálo nicméně jen Davidovi, který ráno neřídí, protože je romantik a jízdu za úsvitu slunce nechává gentlemansky Taře). Od Benátek už jsme se s ostatními auty tísnili víc, ale po necelých šesti hodinách jsme dorazili do Molinelly, a dokonce jsme měli i chvíli čas připravit se na lekci, která začínala v poledne. Uběhla sice jen polovina dne, ale oběma nám připadalo, že už jsme vzhůru celou věčnost. Lekce byla super – dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali slyšet, tedy zejména jak to nemá David Taře kazit… Ne, udělali jsme kus práce a skončili s dobrým pocitem, že máme zase hodně co trénovat. Dále jsme ještě zvládli performance, které bylo maličko drsnější (většinou máme takovou průpravnou a rozcvičkovou půlhodinku a poté šedesát minut tvrdého tréninku). Tentokrát jsme první část zvládli v deseti minutách, takže po skončení jsme šli rovnou s jídlem do postele, převalit a usnout se salátem v puse.
Středa
Závěrečný den maratonu nekřesťansky brzkého vstávání, kdy budík zvonil už v 6:30, poté lehce a pořádně najíst, protože nás čekalo testování na půl cesty k mistrovství. V osm hodin jsme už přešlapovali na značkách, abychom se zahřáli, protáhli a taky rozeskákali, protože první test probíhal na zařízení “Optojump”. Pro znalce anglického jazyka je to přesně vyjádřeno „něco na skákání“. Jsou to takové dvě tyčky, které se položí na zem, vy v nich skáčete a ono vám to měří časy a výšky a bůhví co ještě se dá na skoku měřit. Tady byl dobrý David, zejména pro quickstep typický skok bez rukou mu šel báječně. Dále nás čekalo měření rovnováhy, tentokrát na pohyblivé plošině, na kterou se připevní ovladač hrací soustavy Wii, vy stojíte a chytáte rovnováhu. V tom excelovala pro změnu Tara, zejména protože David to špatně pochopil a spíše chytal zajíce. Ale vážně, Tara je v rovnováze skvělá. No a na závěr nás čekal test “resistence” – tak tomu říkají italskou angličtinou, pro nás ostatní test vytrvalosti. Oba jsme se od minule zlepšili a po takovémto krátkém (sto dvacet minut trvajícím) testování jsme se šli připravit na lekci. Nachystala se na nás Marina Ferarri, která má za úkol technickou část naší přípravy. Po obědě ve dvě hodiny začala taneční akademie. Pozorně jsme vyslechli tři přednášky – dvě normálně dlouhé, ve kterých jsme vždy hodinu a půl probírali nejdříve pedagogiku a dále techniku, a jednu o poznání delší, která představovala téměř tři a půl hodinovou nalívárnu coachingu, správného chování a strategie. Jistě si dokážete představit, že jsme odcházeli s hlavou jako pátrací balón – museli jsme s ním ale hned odletět na practice. Na něm bylo troško znát půldenní sezení a ranní testování, ale dali jsme do toho maximum, a tak jsme si za odměnu koupili na večeři pizzu a hezky usnuli.
Čtvrtek
Ráno jsme si konečně trošku přispali a konečně si i trošku vychutnali výbornou snídani a kávu. Nicméně už v devět nás čekal na sále náš coach Davide, který si pro nás připravil takový hezký trojhodinový blok. A musím nás pochválit, opět jsme udělali velký kus práce. Pak jsme se jeli ještě naposledy italsky najíst, tedy italsky pro nás – jestli si pamatujete, bydlíme v Itálii nad čínskou restaurací, a tak nudle jíme jen tam. Dále už na programu zbývala akorát cesta do Mariboru, která ubíhala překvapivě velice snadno, zejména Taře, která jen přivřela oči kousek za Padovou a otevřela až před Lublaní. Davidovu trpělivost testovalo pár hodin v zácpě (obstál – ani volant nerozkousal), a pak už jen hodinka domů, kde jsme se vystřídali. Jen co jsme dorazili do Mariboru, pozdravili rodiče a kočky (uctivě v tomto pořadí), hrdinně jsme nastoupili na poslední část, a to vizualizaci, a tak jsme se opět poctivě provizualizovali až do rána.
Pátek
měl být původně odpočinkovým dnem, ale protože nám bylo líto krásného zataženého počasí a nízkých teplot (jaké blaho!), tak jsme ze zvědavosti šli vyzkoušet znovu poupravený HIIT. Úprava byla celkem jednoduchá, místo třiceti minut trval minut padesát. No, co vám budu povídat, poté už musel být den odpočinkový, i kdybych nechtěl. Po obědě krátký power nap a pak ještě pomoct kamarádům do e-shopu. Jako poděkování za naši pomoc v posledních týdnech nás potom pozvali na skvělou večeři servírovanou ve svazích jižně od Mariboru. Užili jsme si skvělé jídlo i krásný výhled, a protože jsme ráno tak makali, dopřáli jsme si taky dobrý zákusek, sladkou tečku za celým pátkem.
Sobota
začala v Mariboru. Tara dostala nabídku od fotografa, který ji už párkrát fotil, aby udělala pro jeho novou kolekci make-up a účesy. Jelikož Davida včerejší cvičení poněkud zmohlo, ještě spal a doplňoval energii na cestu. Tara kromě zkrášlovacích procedur zvládla test na nedělní soustředění a potom jsme společně vyjeli směr Brno. Cestu nechceme komentovat, protože lilo tak strašně, že na ni stejně nebylo vidět, a tak David radši zase zavřel za volantem oči, až jsme po druhé hodině dojeli s perfektně umytým autem do Brna.
Protože byla sobota 8 týdnů před mistrovstvím, čekala nás simulace soutěže, během které jsme s pauzami mezi koly, vylosovanými skupinami a DJ Martinem prošli celou soutěž přesně tak, jak bude probíhat naostro. No a v deset hodin večer jsme byli hotoví – jak s tréninkem, tak fyzicky i psychicky, a zapadli jsme do postelí.
Neděle
Ač jsme se vyspali do růžova, byli jsme ještě rozložení ze včerejšího tréninku, nicméně povinnosti volaly, a proto jsme od rána chystali soustředění. Naštěstí jsme na to nebyli sami a podpořilo nás ještě i dobré koordinační velení od Martina, který měl kvůli stále zlomené noze více času nám připomínat, abychom na něco nezapomněli. Odpoledne bylo vše nachystáno a už jsme zvládli pár takových rozjezdových tréninků a jeden menší practísek na úvod soustředění i celého příštího týdne.
David a Tara
