Je to zvláštní pocit, když v sále plném světel vyrážíte na taneční parket, musíte se soustředit na sebe, partnerku, choreografii a přitom víte, že ten pán vedle vás v saku a kravatě je porotce, který je v ten okamžik vaším soudcem…
K soutěžení je nutná pořádná dávka exhibicionismu, kterou když nemáte, tak spíš bojujete sami se sebou, než soutěžíte s ostatními.
Exhibicionista to já jsem. Už na základní škole jsem pro všechny ostatní pořádal na škole v přírodě diskotéky, na kterých jsem i zajišťoval doprovodný program v podobě vlastních tanečních vystoupení, které sice postrádaly kvalitu, ale měly touhu se ukazovat a předvádět ostatním.
Tam někde se rodila chuť soutěžit a ukazovat něco, co člověka vyjadřuje, baví a naplňuje.
Začátky nebyly jednoduché. Čača dlouho nebyla můj nejlepší kamarád. Spíš jsem se jí snažil zkrotit a dohonit, než si jí užít. Waltz se mě zdál naopak strašně pomalý a měl jsem spíš pocit že stojím, než že se vznáším, tak jak to popisoval můj trenér…
S přibývajícím počtem hodin se to ale lepšilo a já dostával pocit, že ukazuji víc než jen kroky. Začal jsem vnímat partnerku a bylo příjemné vědět, co dělá. Začal jsem si jednotlivé figury víc užívat a dokonce jsem měl pocit že ovládám já je a ne ony mě.
Samozřejmě jsem bojoval s výsledky, které nikdy neodpovídali mým představám.
Byla spousta okamžiků, kdy jsem byl lidově řečeno nasranej a život mě připadal nespravedlivej 🙂
Postupem času jsem si ale uvědomil, že to zásadní na celém mém tančení je ta možnost se hýbat na hudbu a v sobotu to ukázat rodičům, divákům, kteří to často ocení potleskem.
Proto míním v soutěžení pokračovat, co to jen půjde, protože
„soutěžím dobře, soutěžím rád“.
Váš tanečník
