Týden patnáctý
byl týdnem plným soustředění, anebo pokud chcete mezinárodně, campů. Hned v pondělí brzo ráno jsme začali soustředění v Pršticích, tentokrát již zaměřené na finální přípravu. Plynule jsme navázali soustředěním ve slovinském Kranji, kam jsme vyvezli naše juniory a kde jsme ladili poslední kousky před mistrovstvím v deseti tancích, na kterém se “děti” předvedou příští víkend.

Pondělí

První den na místě činu! Jako pokaždé jsme museli připravit aparaturu, světla, stoly, vyměřit a upravit parket. Poslední práce byly jednodušší v tom, že plocha na naše mistrovství světa je tak velká, že jsme mohli (nebo spíš museli) vyžít celou plochu tělocvičny, a ještě nám kousek chyběl. Úprava parketu se – jak hierarchie káže, že – přesunul mezi povinnosti juniorů (musím je pochválit, byli tak poctiví, že první den jsme trénovali jen tango). No a pak to začalo, přijely děti (i junioři, mládežníci a dospělí) a hned jsme začali prvním seznamovacím practicem, což pro většinu párů – a nás obzvláštně – byl jen další z mnoha (maximálně jsme se tak seznámili s dalším nově nataženým svalem). Pak to šlo celkem rychle: oběd, lekce, večeře s practicem a spát.

Úterý

se ukázalo jako asi nejtěžší den týdne. Ráno jsme dorazili na trénink s Martinem (naštěstí máme letos privilegium a nemusíme místo spánku hlídat na soustředění, takže se nám dostane dostatek domácího odpočinku), doladili jsme pár detailů, které se mu v pondělí na practicu nezdály, a poté následoval dopolední standardní practice. Jeli jsme dvě kola, jedno trošku kratší, ale druhé pořádné mistrovské (1:55). Byla to jízda, která naštěstí končila obědem, po kterém jsme ocenili karimatky, které jsme si původně přinesli na stretching, a tak jsme je tedy využili na stretching zavřených očních víček. Po pořádném power napu jsme byli připraveni na druhou půlku dne. Indivka, samostatný trénink, dvě odučené lekce. Na vedené lekci s Martinem jsme hodně chodili a bavili se o prezentaci během nástupu na parket. No a na závěr velký desítkářský practice, který naštěstí pro nás znamenal dvě delší kola standardu. Šlo nám to dobře, byli jsme pochváleni, což je vždy dobré slyšet, a hezky propoceni jsme sedli do auta a jeli domů.

Středa

Třetí, krizový den byl vlastně celkem v pohodě. Ano, měli jsme opět plný den tréninků, ale naštěstí pro naše unavené nožičky jsme mohli vynechat dopolední latinský practice, což znamenalo dřívější oběd, tím pádem delší poobědový power nap. Potom nás ještě čekala lekce s Martinem a panem Horníkem, ve které jsme opět probírali, na čem bychom do mistrovství mohli ještě zapracovat. Dále, jak už se tak očekává, jsme dali lekci několika párům a po večeři začali připravovat večerní practice, který je už tradičně vyčleněn pro match analyze (z předchozích týdnů již znáte). Podařilo se mi opět zjednodušit práci našim porotcům, takže mohli lépe předat zprávu párům, co jsou jejich silné a slabé stránky a na čem by měli do nové sezóny ještě zapracovat. Náročný den jsme zakončili malým grilováním, protože to byla zároveň poslední noc na soustředění, takže jsme si všichni zasloužili malou odměnu v podobě grilovaného masa a melounu (to zejména pro Taru). Pak jsme se vydali domů a čekalo nás kromě spánku ještě balení na druhou část týdne.

Čtvrtek

Opět jsme vstali brzo a už lehce po osmé jsme s autem naloženým na následnou cestu byli připraveni zase v sále v Pršticích, tentokrát na dvojitou vedenou lekci pana Kosmáka a Henzelyho. Dopoledne jsme zvládli ještě jednu skupinovou lekci s panem Nováčkem, který nastínil zajímavé téma – probírali jsme atmosféru tanga, a to na malé choreografii tanga argentinského. No před polednem a následným odjezdem jsme ještě zvládli jednu lekci dát a jednu dostat a samozřejmě practice. Poté už jen oběd a cesta do slovinského Kranje, během níž jsme se kvůli Davidovi vůbec nemuseli ještě jednou zastavovat doma, aby si dobalil košili, které nechal na ramínku na skříni.

Pátek

Po kvalitním a překvapivě dlouhém spánku (přijeli jsme do Slovinska téměř bez kolon) jsme se nasnídali čerstvě upečeného chleba, který k nám (stejně jako dříve mléko) přišel v náruči očividně dobrovolně vybrané tanečnice. David udělal vajíčka a Hynek, jeden z juniorských tanečníků, nakrájel chleba. Hezky jsme se najedli a poté co holky umyly nádobí (taktéž velmi dobrovolně), jsme vyrazili na cestu do nedaleké haly. Tedy nedaleké pokud si nezajedete, protože jste věřili navigaci Waze, která vás vede trasou končící rozbahněnou polňačkou, po které jezdí jenom místní, a to jenom když zrovna neprší. Naštěstí jsme měli značnou časovou rezervu a v krásném, nově a moderně zařízeném studiu jsme se potkali se zbytkem českých párů (zatím ještě nemáme malý autobus, a tak je vezli rodiče). Děti hned začaly s rozcvičkou s trochou moderního tance. My jsme se zatím mohli přivítat s Mihou Vodičarem a jeho ženou Kristýnou, kteří camp organizovali, a rovnou jsme za děti vyrovnali účty (peníze jsme samozřejmě předtím vybrali od jejich rodičů, zase tak hodné ještě děti nejsou ;-p). Náplň soustředění se nesla v podobném duchu jako u nás, jen jsme s Tarou mluvili více slovinsky a anglicky, protože přijely páry od Česka až po Chorvatsko. První den jsme neměli vedenou, a tak jsme se zapojili až na společném večerním practice (jako by jich tento týden nebylo dost, že). Večer jsme zakončili výletem do blízkého hlavního města Slovinska Lublaně. David měl sice strach, že cesta bude příliš dlouhá, ale jeho obavy se ukázaly jako liché, protože ač jeli jenom půl hodiny tam, sám pak strávil čtyřicet pět minut hledáním parkoviště. Naštěstí Taru a děti odložil, aby šli napřed, takže aspoň oni viděli něco z města. David je nakonec dohnal až v jedné z místních zmrzlináren (Cacao, která má pobočky jen v Lublani a jednu v Praze – zajděte si, je super). Společně jsme si jednu dali a šli zase zpět.

Sobota

se odehrávala v podobném stylu, jen Davidovi se už po včerejší “dlouhé” návštěvě Lublaně nechtělo dělat vajíčka. Holkám to ale moc nevadilo, protože otevřely velkou sklenici nutelly, bagrovaly a bagrovaly, a moc rády se spokojily jen s nakrájeným chlebem. Dnes nás čekala nejdříve vedená, kterou lektorovala Tara a odpoledne David. Vybrali jsme si jednu společnou choreografii a nejdříve ji probrali z ženské a poté z mužské perspektivy. Mimo lekcí, které jsme rozdávali od Itálie po Rakousko, v jedné z pauz na drobný odpočinek a jídlo, Tara domluvila, že nás kolega z Chorvatska natočí. Oba jsme čekali, že třikrát zatančíme choreografii a bude hotovo. Tak jsme ji třikrát zatančili a hotovo bylo, tedy jeho obhlídka choreografie a plán natáčení. No a po dvouhodinách a dvou propocených tričkách jsme byli hotovi – jak s natáčením, tak i s naším samostatným tréninkem a pauzou na oběd. Ale věřím, že to stálo za to, což budete moci brzy vidět na našich Instagramech. Dále ještě trocha trénování našich svěřenců a večerní practice, tentokrát z pohledu trenérů, protože my už měli i odpracticováno. Po večeři už David odmítal kamkoliv jet, zejména pokud název destinace začínal na L a končil ublaň, a proto jsme se jen na chvíli zastavili za rodiči českých párů, kteří měli soustředění jako dovolenou téměř bez dětí.

Neděle

byla posledním dnem campu (hmm, skoro jako bych se opakoval), takže jsme měli před sebou match analyze (ano, opravdu se mistr světa v deseti inspiroval v Česku… no dobře, tak jsme se všichni inspirovali v Itálii, proto jsme tak dobří 😉). Neděle byla už více klidná, měli jsme poslední lekce, poslední výborný oběd i poslední přednášku (teda ne my, ale Miha). Poté nás čekalo jen již právě match analyze, u kterého jsem si skoro vypsal ruku (protože tady neměli takovou super tabulku jako u nás, a tak jsme hodnotili pouze slovně). Večer jsme odcestovali domů, tentokrát do Mariboru, protože příští týden nás nečeká nic jiného než další camp, tentokrát pro změnu v Itálii.

Týden čtrnáctý
byl posledním klidnějším týdnem před finálovou přípravou. Mohli jsme si dovolit luxus strávit celý týden jen na jednom místě a mít tak i pěkně pravidelný režim tréninků. Nesly se v rodinném duchu – na začátku týdne jsme totiž trénovali s tátou Martinem a o víkendu s tátou Brankem, který přijel i s Tařinou mamkou Alenkou na návštěvu (a také na dovolenou) do Brna. No a v neděli jsme se už připravovali na příští týden, už o fous hektičtější.

Pondělí

Probudili jsme se do krásného slunného dne a dali si dobrou a vydatnou snídani, protože to, co nás dnes čekalo, rozhodně nebyla procházka slunnou růžovou zahradou. Už v deset hodin jsme stáli na značkách v pronajaté hale na Měšťanské, kde jsme měli prostor, abychom si vyznačili parket stejně velký jako na mistrovství, což je nezvykle velkorysých 26 x 18 metrů. Nejenom tedy, že je dlouhý jak maminka od prasete, ale taky široký jak dvě. Dopoledne jsme zvládli samostatný trénink i lekci s Martinem a pak si zašli na oběd před obávanou simulací soutěže. Začali jsme lehce po druhé hodině, a abychom nezabíhali moc do detailů, tak si můžeme jen říct, že jsme končili po deváté večer posledním “finálovým” kolem. Poté už jen sprcha a spánek.

Úterý

Ráno bylo sice opět prosluněné, ale tentokrát jen za okny, protože u nás v duši a na těle bylo pořád ještě trošku zataženo s občasnými přeháňkami bolavých svalů. No co, před námi byl den regenerace. Nejprve jsme za odměnu jeli do města zkontrolovat, jestli nám neukradli náš brněnský časostroj (tak se správně prý říká tomu … však vy víte, co máme na náměstí) a zastavili jsme se na doporučení pana Hejlíka v parádním bistru Eggo truck Brno, kde jsme si dali výborný brunch. Ještě před obědem jsme dopřáli regeneraci i autu, zavezli ho do jeho oblíbeného servisu, protože prý mu nějaké zvířátko prokouslo nějakou hadičku. (Tara doufá, že to nebyl Kikin, protože to by pak s Davidem už nebyli kamarádi.) Po obědě a power napu jsme ještě zvládli dvě lekce rebalančního samostatného tréninku, které jsme zakončili nohama nahoru, mňamózní večeří a filmem, ze kterého jsem viděl prvních deset minut.

Středa

Už bylo o něco chladněji, což máme radši, a tak vstávání a cesta na trénink do nedaleké haly byly svižnější a rychlejší. Zároveň nám to i zkrátilo čas našeho zahřátí, rozhodně jsme spěchali kvůli počasí – ne, že by David nestíhal… Na hale nás už čekal Martin, který sice vyrážel až za námi, ale na rozdíl od nás místo na čtyřech po ránu zatuhlých nohou používal čtyři vždy připravená gumová kola, která se neunaví (dokud tedy nedojde nafta nebo se nepotkají se hřebíkem). Po lekci jsme si ještě zatrénovali sami, což jsme zakončili trénováním druhých a poté i zaslouženým obědem. S lehce plným břichem přišel čas naučit ještě dva páry otáčku vpravo a na závěr si vše spolu s nimi vyzkoušet na practisu, po kterém přišla ta pravá odměna. Tedy alespoň pro Davida, který si již každoročně nenechá ujít brněnský koncert kapely MIG21, protože ho vždy nabije energií a skvělým pocitem, že „Snadné je žít“ (dokonce se tam potkává s bývalými tanečníky, které tam vidí taky každý rok). No a Tara alespoň měla chvíli klidu…

Čtvrtek

byl pro Davida kvůli včerejšímu koncertu nepřejícný, i když kapela skončila brzo a v jedenáct ležel už David v posteli, brzkému rannímu vstávání to stejně příliš nepomohlo. Čekala nás nicméně skvělá příležitost, neboť jsme v nabitém harmonogramu haly Vodová dostali jedno okénko, ve kterém jsme si mohli si v dějišti mistrovství zatrénovat. Musím říct, že jsme odcházeli oslněni a namotivováni, protože ty prostory jsou úžasné. Obrovský parket, spoustu míst pro diváky, a hlavně jejich blízkost parketu bude podle mě jedinečná. Většinou je totiž na podobných soutěžích mezi parketem a diváky zábradlí anebo jsou diváci vyvýšeni, nicméně v této hale to na nás působilo, že se jich můžeme téměř dotknout. A to tam ještě přibudou stoly – myslím, že se máme opravdu na co těšit. Poté jsme pokračovali v odměňování se a zastavili se (podle dalšího tipu pana Hejlíka) v bistru „Buchta B“, kde jsme snědli druhou nejlepší snídani tohoto týdne a vyrazili jsme za povinnostmi. Nejdříve do servisu, abychom vyměnili již zmíněnou hadičku (musela se objednat), a potom už zpět na sál, kde jsme se potkali s Martinem. Pak oběd, power nap, samostatný trénink, samostatná večeře a samostatný spánek.

Pátek

David začal návštěvou holiče, potom šel s dětmi z tábora hledat poklad, který sice nenašel, ale zato našel všechny děti, což je vlastně taky taková výhra, protože děti jsou veeelký poklad. A co Tara? Ta hrála taky hledací hru – jen poklad představovaly její věci, které musela uklidit na patřičná místa, než přijede maminka s tatínkem, kteří k nám mířili na návštěvu. Měli přijet na practise, před kterým jsme zvládli ještě samostatný trénink, ale bohužel cesta nešla nejrychleji, a tak jsme ho absolvovali pod dohledem jen jednoho tatínka. Po practisu nás čekala ještě výuka a Davida následné probouzení ohně, protože rodiče nepřijeli s prázdnou, ale přivezli s sebou pravé čevabčiči. O večerní program tím bylo postaráno a jako celá rodina jsme se sešli u malého grilování, u něhož jsme přivítali milé hosty.

Sobota

Ráno jsme se po lehké snídani sešli s tátou Brankem na tréninku, protože jak Tara říká, tatínek si musí brunch zasloužit, následně pak Tara vyrazila s rodiči na jídlo. David měl ještě nějaké povinnosti, ale po obědě se k nim připojil a jeli se společně podívat na brněnskou hvězdárnu, kde probíhala oslava dne dětské onkologie. Po přispění a nasazení symbolické žluté stužky jsme vyrazili domů, protože nás ještě čekaly jedny ukázky, takže jsme měli možnost vyzkoušet svůj tanec jednak před veřejností, jednak taky na alternativním povrchu. Po dnešku tak můžeme potvrdit, že se dá tančit i na umělé trávě tenisového kurtu. Večer Tara vzala rodiče na večeři a David jako hodný bratr vzal večeři ke svým sourozencům a s Klárkou je hlídali, protože i jejich rodiče vyrazili do města na večeři.

Neděle

A opět ranní trénink s Brankem předtím, než se vydali zpět na cestu do Mariboru, potom trocha odpočinku a již začaly přípravy na příští týden. Chystáme se na soustředění, ze kterého jedeme na další soustředění, a proto bylo potřeba si zase roztřídit ponožky a přepočítat trička. Večer nás ještě čekaly nějaké lekce a jeden practísek, a hurá do dalšího týdne.

David a Tara

Týden osmý

jsme strávili zejména v italské Molinelle, kam jsme opět přijeli nejen načerpat novou inspiraci, ale hlavně zkontrolovat natrénované, ověřit nejisté a otestovat odcvičené (trochu jako kdybychom trénovali na vesmírný SpaceX). Čekalo nás hodně lekcí, absolvovali jsme poslední studijní den v taneční akademii této sezóny a samozřejmě nás neminulo ani už zmiňované testování našeho postupu, co se týče fyzičky, síly a rovnováhy. Na konci týdne jsme se přes Slovinsko vrátili do Česka, kde se od neděle konalo letošní první letní soustředění, a to 20. ročník Letního tanečního soustředění v Pršticích, které nyní pomáháme organizovat.

Pondělí

bylo prvním dnem v bolavé řadě brzkého vstávání, ovšem je vám určitě jasné, že to nebyl plán úplně dobrovolný, protože kdo z vlastní vůle vstává před sedmou hodinou ráno… Tehdy ale už David seděl u doktora a Tara si balila překvapivě jen jeden (!) kufr do Itálie. O taškách se nemluví, protože jak by vám Tara řekla, ty se nepočítají, a tak jsme plně naloženi (a dobře naloženi) už těsně před devátou cestovali i s kocourem Kikim do Mariboru. Tam šel David po rychlém obědě navštívit, jak rád říká, nejlepšího kadeřníka v Evropě (jinak v Brně chodí k obyčejnému holiči). Dokonalý účes holt vyžaduje oběti. Poté jsme si ještě společně (už ne s kadeřníkem, ale s Tarou) zacvičili, trošku core, trošku ruce, a to trošku hodně. No, a protože ranní vstávání máme ukrutně rádi a další den bude ještě ranější, odebrali jsme se na kutě.

Úterý

mělo v podstatě jen jednu vadu na kráse – tento týden je sice týdnem v Molinelle, ale my se probudili v Mariboru (obě města začínají na M – jako Mega daleko od sebe). Proto nám nezbývalo nic jiného než vstát v pět hodin a vydat se na krásné, dovolenkáři neucpané dálnice do Itálie. Měli jsme štěstí a výhodu drahých dálnic ve Slovinsku, takže téměř do Benátek jsme projeli celkem plynule (tak se to zdálo nicméně jen Davidovi, který ráno neřídí, protože je romantik a jízdu za úsvitu slunce nechává gentlemansky Taře). Od Benátek už jsme se s ostatními auty tísnili víc, ale po necelých šesti hodinách jsme dorazili do Molinelly, a dokonce jsme měli i chvíli čas připravit se na lekci, která začínala v poledne. Uběhla sice jen polovina dne, ale oběma nám připadalo, že už jsme vzhůru celou věčnost. Lekce byla super – dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali slyšet, tedy zejména jak to nemá David Taře kazit… Ne, udělali jsme kus práce a skončili s dobrým pocitem, že máme zase hodně co trénovat. Dále jsme ještě zvládli performance, které bylo maličko drsnější (většinou máme takovou průpravnou a rozcvičkovou půlhodinku a poté šedesát minut tvrdého tréninku). Tentokrát jsme první část zvládli v deseti minutách, takže po skončení jsme šli rovnou s jídlem do postele, převalit a usnout se salátem v puse.

Středa

Závěrečný den maratonu nekřesťansky brzkého vstávání, kdy budík zvonil už v 6:30, poté lehce a pořádně najíst, protože nás čekalo testování na půl cesty k mistrovství. V osm hodin jsme už přešlapovali na značkách, abychom se zahřáli, protáhli a taky rozeskákali, protože první test probíhal na zařízení “Optojump”. Pro znalce anglického jazyka je to přesně vyjádřeno „něco na skákání“. Jsou to takové dvě tyčky, které se položí na zem, vy v nich skáčete a ono vám to měří časy a výšky a bůhví co ještě se dá na skoku měřit. Tady byl dobrý David, zejména pro quickstep typický skok bez rukou mu šel báječně. Dále nás čekalo měření rovnováhy, tentokrát na pohyblivé plošině, na kterou se připevní ovladač hrací soustavy Wii, vy stojíte a chytáte rovnováhu. V tom excelovala pro změnu Tara, zejména protože David to špatně pochopil a spíše chytal zajíce. Ale vážně, Tara je v rovnováze skvělá. No a na závěr nás čekal test “resistence” – tak tomu říkají italskou angličtinou, pro nás ostatní test vytrvalosti. Oba jsme se od minule zlepšili a po takovémto krátkém (sto dvacet minut trvajícím) testování jsme se šli připravit na lekci. Nachystala se na nás Marina Ferarri, která má za úkol technickou část naší přípravy. Po obědě ve dvě hodiny začala taneční akademie. Pozorně jsme vyslechli tři přednášky – dvě normálně dlouhé, ve kterých jsme vždy hodinu a půl probírali nejdříve pedagogiku a dále techniku, a jednu o poznání delší, která představovala téměř tři a půl hodinovou nalívárnu coachingu, správného chování a strategie. Jistě si dokážete představit, že jsme odcházeli s hlavou jako pátrací balón – museli jsme s ním ale hned odletět na practice. Na něm bylo troško znát půldenní sezení a ranní testování, ale dali jsme do toho maximum, a tak jsme si za odměnu koupili na večeři pizzu a hezky usnuli.

Čtvrtek

Ráno jsme si konečně trošku přispali a konečně si i trošku vychutnali výbornou snídani a kávu. Nicméně už v devět nás čekal na sále náš coach Davide, který si pro nás připravil takový hezký trojhodinový blok. A musím nás pochválit, opět jsme udělali velký kus práce. Pak jsme se jeli ještě naposledy italsky najíst, tedy italsky pro nás – jestli si pamatujete, bydlíme v Itálii nad čínskou restaurací, a tak nudle jíme jen tam. Dále už na programu zbývala akorát cesta do Mariboru, která ubíhala překvapivě velice snadno, zejména Taře, která jen přivřela oči kousek za Padovou a otevřela až před Lublaní. Davidovu trpělivost testovalo pár hodin v zácpě (obstál – ani volant nerozkousal), a pak už jen hodinka domů, kde jsme se vystřídali. Jen co jsme dorazili do Mariboru, pozdravili rodiče a kočky (uctivě v tomto pořadí), hrdinně jsme nastoupili na poslední část, a to vizualizaci, a tak jsme se opět poctivě provizualizovali až do rána.

Pátek

měl být původně odpočinkovým dnem, ale protože nám bylo líto krásného zataženého počasí a nízkých teplot (jaké blaho!), tak jsme ze zvědavosti šli vyzkoušet znovu poupravený HIIT. Úprava byla celkem jednoduchá, místo třiceti minut trval minut padesát. No, co vám budu povídat, poté už musel být den odpočinkový, i kdybych nechtěl. Po obědě krátký power nap a pak ještě pomoct kamarádům do e-shopu. Jako poděkování za naši pomoc v posledních týdnech nás potom pozvali na skvělou večeři servírovanou ve svazích jižně od Mariboru. Užili jsme si skvělé jídlo i krásný výhled, a protože jsme ráno tak makali, dopřáli jsme si taky dobrý zákusek, sladkou tečku za celým pátkem.

Sobota

začala v Mariboru. Tara dostala nabídku od fotografa, který ji už párkrát fotil, aby udělala pro jeho novou kolekci make-up a účesy. Jelikož Davida včerejší cvičení poněkud zmohlo, ještě spal a doplňoval energii na cestu. Tara kromě zkrášlovacích procedur zvládla test na nedělní soustředění a potom jsme společně vyjeli směr Brno. Cestu nechceme komentovat, protože lilo tak strašně, že na ni stejně nebylo vidět, a tak David radši zase zavřel za volantem oči, až jsme po druhé hodině dojeli s perfektně umytým autem do Brna.
Protože byla sobota 8 týdnů před mistrovstvím, čekala nás simulace soutěže, během které jsme s pauzami mezi koly, vylosovanými skupinami a DJ Martinem prošli celou soutěž přesně tak, jak bude probíhat naostro. No a v deset hodin večer jsme byli hotoví – jak s tréninkem, tak fyzicky i psychicky, a zapadli jsme do postelí.

Neděle

Ač jsme se vyspali do růžova, byli jsme ještě rozložení ze včerejšího tréninku, nicméně povinnosti volaly, a proto jsme od rána chystali soustředění. Naštěstí jsme na to nebyli sami a podpořilo nás ještě i dobré koordinační velení od Martina, který měl kvůli stále zlomené noze více času nám připomínat, abychom na něco nezapomněli. Odpoledne bylo vše nachystáno a už jsme zvládli pár takových rozjezdových tréninků a jeden menší practísek na úvod soustředění i celého příštího týdne.

David a Tara

Týden sedmý

nás zastihl v Mariboru a byl plný různých aktivit i cestování na tréninky do krásného sálu v Rakousku. Jako vždy jsme toho v Mariboru stihli spoustu – od výletu do přírody přes trénování, cvičení v posilovně až po pomoc našim kamarádům s jejich e-shopem a oslavování narozenin, našich kamarádů (Jako by jim to nestačilo loni.)

Pondělí

Slunce ještě pořádně pražilo, a tak jsme měli štěstí, že jsme mohli strávit dopoledne pomocí našim kamarádům v krásně klimatizované prodejně, kde jsme lepili etikety na bio produkty. Pro Davida je to velice relaxační činnost, protože má rád monotónní práci, u které nemusí moc přemýšlet. Jediné, u čeho se zapotil, bylo počítání, kolik toho polepil – občas totiž počet překročil osm, a to pro tanečníky nebývá nejjednodušší (to je samozřejmě vtip. Ale stejně David občas místo 9 a 10 počítal slow a quick). V největším poledním vedru jsme ale už šli domů, protože jsme měli na starosti všechny domácí mazlíčky, kvůli téměř celorodinné dovolené Bohakových, a tak jsme museli nakrmit sedm krků, a to pět koček čtyřnohých, jednu dvounohou – a samozřejmě Davida, což je pořádná šelma (ale sežere jako slon). Odpoledne, když už spadla teplota pod třicet pět stupňů, tedy se značně ochladilo, jsme se vypravili do Rakouska trénovat. Toto byl asi nejnáročnější trénink týdne, protože ač se venku už zatahovalo, v hale bylo přesto téměř třicet stupňů, a to se fakt nedá. Nicméně jsme zvládli practise i samostatný trénink, a tak jsme spokojeně mohli jet domů nakrmit naši malou ZOO a jít spát.

Úterý

začalo pro Davida stejně jako pondělí – po lehce pozdní snídani šel znovu pomoct kamarádům. Nebojte, až takový samaritán není, dostává zaplaceno „pajsatelami“, což je zdravý typ Nutely s minimem cukru, kterými následně uplácí Taru, aby měla lepší náladu. No, a zatímco David odpočíval u manuální práce, Tara měla schůzku se zubařkou; snad ne kvůli Davidovým úplatkům. Po nakrmení zvěře šel David cvičit, dal si první posilovnu tohoto týdne a Tara doma ještě rozdýchávala návštěvu zubařského křesla. K večeru nás čekal ještě společný program, a to výšlap na Areh, jeden z vrcholů Pohorje, blízko Mariboru. Pravda, cesta je sice hezká, ale do kopce. Tak jsme se zpocení vyškrábali nahoru a pak z lásky ke svým kolenům jsme se svezli lanovkou dolů. Hned jsme se chtěli zastavit v blízké restauraci na lehkou večeři, ale protože nám pití přinesli po půl hodině, z lásky ke svým nervům jsme zaplatili a šli. Měli jsme ale štěstí, protože naše kamarádka Beba pěstuje na své zahrádce salát, a ještě ke všemu bydlí po cestě domů, tak jsme se stavili pro jednu hlávku na večeři. Zůstali jsme u ní prozíravě i na kávu a potom, co si holky řekly všechny novinky, jsme odjížděli domů s celou přepravkou všech druhů salátů… Jestlipak víte, co bude hlavní položkou v jídelníčku pro tento týden?

Středa

nám byla nakloněná, protože přes noc pršelo, a tak jsme se v příjemné teplotě vydali do posilovny, kde jsme si dali kromě plánového tréninku takovou malou plankovou challange. Byla to zábava do té doby, dokud jsme se nezačali smát, protože očividně na smích potřebujete stejné svaly jako na plank (to by mě zajímalo, jestli to funguje i obráceně… že by další challenge byla smích, a měli bychom odcvičeno??) Uprostřed dne, jak bývá v našich končinách zvykem, nás čekal oběd, a protože Tara byla pozvaná na dámský pokec u jídla, rozdělili jsme se. David byl smutný nejen kvůli tomu, ale hlavně proto, že Tara měla pestrý středomořský oběd, a on – ano, hádáte správně – salát. Ale aby to neměl tak smutné jako konec Titanicu, dal si ho s vajíčkem a kouskem pečiva, jej! (Taře pak zakázal mluvit o jejím obědovém mase a dobrůtkách.) Po odpoledním odpočinku jsme se opět vypravili do Rakouska, kde se za námi zastavily i páry z Chorvatska na indivky a kvůli performance, protože je příští víkend čeká mistrovství republiky. Po odučených indivkách jsme zvládli ještě hodinku samostatného tréninku a pak ještě performance. Trošku už foukalo, vzduch byl lepší, ale protože jsme se před Chorvaty předváděli, stejně jsme opět mokří odjížděli domů. A tam? Spánek.

Čtvrtek

Ráno se povedlo takové odpočinkové; trochu válení, trochu jedení, potom zase nějaký ten office, což nás unavilo, a tak jsme si připravili oběd – salát. Zase. (Už zase králika?!) Pak krátký odpočinek, tzv. power nap, pak trošku zacvičit a k večeru tentokrát tento týden naposledy do Rakouska. Program vyšel volnější, jen samostatný trénink a jedna indivka a pak zpátky do Mariboru užít si hezké večerní procházky po festivalovém městě. Dobře, přiznávám, zase okolo zmrzlinárny, ale na naši obhajobu – v Mariboru je zmrzlináren skoro jako v Itálii u moře, takže se jim vlastně nedá vyhnout, a to si pak už ten kopeček dva pět holt musíte koupit, že jo. No a hezky najedení a vychození jsme odpadli k zaslouženému odpočinku.

Pátek

byl volnější, téměř až odpočinkový den. Ještě naposledy jsme šli pomoct ke kamarádům, tentokrát s inventurou, která zabrala celé dopoledne. Doma nás už tradičně čekaly hladové kočky a salát (ten tedy hladový nebyl, ale my už na něj chuť taky moc neměli). Jak jsme se najedli a dali si skoro už pravidelný power nap (je skvělé, že můžete beztrestně spát přes den, když to pojmenujete cizím názvem), vydali jsme se na trošku delší posilovnu, tentokrát nohy a core. Po pěší cestě z posilovny domů, během které jsme si ještě trochu zaběhali, abychom těsně nezmokli, jsme si dali na večeři, pro změnu opět salát a spánek. Čekám, kdy se mi začne o salátu i zdát.

Sobota

byla den určený na cestu do Česka a fotbal (pro pořádek dodávám, že sledovat, nikoli se v tom vedru honit po hřišti). Ráno jsme vstali a začali se balit, trošku nám to trvalo, zejména někomu… a Tara to nebyla… a to prý David spěchal, aby stihl utkání v Česku. Takže po obědě a posilovně čítající trošku planku a sklapovaček v obýváku na koberci, a hlavně takového speciálního dead liftu s kufry po cestě ze schodů a nakládání do auta, proběhla rychlá sprcha a vyjeli jsme směr Brno. Cesta naštěstí ubíhala dobře, takže David stihl zápas už od desáté minuty, ale moc nadšený nebyl. Večer už jsme se jen vybalili a do peřiny se zabalili a udělali jsme si takovou lehkou vizualizaci se zavřenými víčky.

Neděle

Po vizualizaci, která se protáhla až do rána (jsme zvyklí dělat věci poctivě) jsme se nasnídali a překvapeni krásnou (čti „k přežití“) teplotou v Brně jsme se s radostí pustili do tréninku. Tentokrát jsme zvolili volnější formu tréninku, při které jsme si v druhé polovině tréninku vybrali (Tara) novou super populární písničku, na kterou jsme sestavili krátkou valčíkovou choreografii. Tuto formu tréninku máme rádi, protože nás to nutí sledovat hodně video a málo sebe v zrcadle (že, Davi) a ještě pracujeme s výrazem. Pak přišel na řadu oběd – konečně to nebyl salát, z čehož jsme byli tak zmatení, že jsme si po krátkém odpočinku u kávy šli koupit pár hlav salátu do Makra. Před večerem jsme stihli ještě trochu cvičení a začali se těšit na další týden.

Týden šestý

se odehrával napůl v Itálii a napůl ve Slovinsku. V první polovině týdne jsme nasávali informace a zkušenosti od trenérských špiček v Molinelle. Nenechali jsme si ujít ani  slovinské mistrovství uprostřed týdne a v druhé polovině jsme s novými silami a nápady začali s novým cvičebním a practisovým plánem další fázi naší přípravy.

Pondělí

začalo hezky pomalu,  protože jsme si tréninkové boty mohli obouvat až těsně před desátou, takže jsme si užili krásné italské ráno, což v dnešních dnech znamená snídaně v pokoji s klimatizací. David si zasloužil velké a vděčné ocenění, že včera v noci zaparkoval na místě, kde je ráno stín (který je nyní v Itálii nejcennější komoditou), neodpustili jsme si rychlou zastávku v kavárně (samozřejmě opět s klimatizací) na proslulé italské espresso  a konečně se po kofeinovém dopingu přesunuli na sál. Po samostatném tréninku, který utekl nečekaně rychle, nás v pravé poledne čekal trénink s naším hlavním koučem. Ale nebyla by to Itálie, koučova velká vytíženost a fakt, že před námi měl lekci Balan s Moschenkou (aspiranti na letošní mistry světa), abychom nezačali lehce před půl druhou. Nicméně práce to byla jako vždy úžasná, dokončili jsme Quickstep z naší minulé návštěvy a poté jsme se vrhli oběd. Pravda, jen na salát s tuňákem a kouskem pečiva, ale v tom vedru se stejně nic jiného nedá, však to znáte sami. Večer jsme se ještě od sedmi protáhli na practisu a v devět už u večeře v asijské restauraci Yui-Qui – ta je naštěstí v budově, kde bydlíme, a tak nemusíme u jídla sedět způsobně u stolu, ale hezky rozvalení na pokoji s naším seriálem.

Úterý

bylo nejnáročnějším dnem týdne, tedy co se tréninku týče. Již v devět hodin jsme začínali s Olgou, Davideho ženou a taneční partnerkou, a protože odpočítáváme 3. měsíc do MS,  začali jsme intenzivněji pracovat na interpretaci. Zvládli jsme polovinu choreografie ve Waltzu a také jsme zapracovali do plánu pár komentářů, jak musíme postupovat v naší přípravě. Po lekci jsme měli chvíli pauzu, dobrý čas na dobré espresso. Dobré věci pokračovaly, protože hned poté jsme si užívali lekci s žijící legendou tanečního sportu, Peterem Maxwellem. S ním jsou lekce vždy velice inspirativní –  donutí nás totiž  zamyslet se nad naším tancem a projevem úplně z jiného úhlu a dodá mu hloubku. No a po takovémto inspirativním a na pozornost náročném dopoledni jsme se rozehřáli při “hot performance” (což je něco jako hot yoga), které vniká v Itálii celkem přirozeně, zejména v hale, kde je více oken nežli klimatizací. Do večera jsme stihli ještě trénink techniky, tentokrát v Sambě, protože nás ve středu čekala zkouška v akademii. A pak konečně večeře a příjemné posezení v restauraci s Mariusem a Khrystynou (Balan s Moschenskou 😉). Náročný, ale krásný den.

Středa

ráno začalo snídaní, při které jsme zjistili, že včerejší den bude mít své následky – nohy, ruce i hlava nás bolely, a tak nás nenapadlo nic lepšího, než to jít rozcvičit za Rambem do posilovny. No, jak už víte, začala nám další fáze, takže jsme poprvé ochutnali HIIT trénink (Vysoce intenzivní intervalový trénink), který nás teď bude provázet nějaký čas, a byl super! Jen jsme se usušili a převlékli, vlítli jsme na lekci s Paolem, a abychom pokračovali v tréninku, věnovali jsme se tangu… ještě lepší. Po krátkém obědě jsme jenom díky kávě dokázali ještě zvednout svou koncentraci… a pozadí a šli se připravit na pravidelné zkoušení v akademii, které máme co půl roku, jakožto potvrzení našich znalostí v oblasti techniky při celoživotním studiu na jediné čistě taneční akademii v Evropě. Úspěšně jsme absolvovali a pokračovali na přednášky, které trvaly do 21:00, a se zapadajícím sluncem jsme už odjížděli do druhé poloviny týdně směr Maribor.

Čtvrtek

byl kompenzačním dnem.  David poctivě odpočíval a po odpolední procházce, během které skoro dostal  úpal z neskutečné teploty 38 stupňů,  odrážel útoky všech možných pylů a trav, proti kterým si musí vzít prášek, po němž buď spí, nebo spí s otevřenýma očima, což se hodí hlavně při řízení. Mezitím Tara už od rána jako pilná včelička dělala účesy a make-upy na čtvrteční odpolední mistrovství Slovinska. (Ano, opravdu ve čtvrtek, protože v pátek už si všichni užívali svátek a odjížděli na dovolenou). Poté se Tara vydala ještě do Lublaně koučovat páry, a když se v deset večer vrátila domů, David se akorát probouzel z osvěžujícího šlofíku. Následovala už jen lehká večeře a spánek.

Pátek

přinesl změnu Taře – konečně si totiž odpočinula. Dopoledne jsme měli  volné, a tak jsme si zašli na procházku, kolem stánku se zmrzlinou (to nebyla náhoda), a jak jsme došli do centra, byli jsme překvapeni, kolik bylo na náměstí lidí (ne jako před koronou, ale hodně), nicméně všichni v bezpečné vzdálenosti. V Mariboru totiž začínal velký letní festival Lent, během něhož jsou různě po městě  k vidění všechny možné oblasti kultury – od divadla přes filharmonii až po slovinskou pop music. Nejvíce mě zaujal skupina Seven smiles, ve které hrálo pět houslí, jedna basa a akordeon, a poslouchali jsme jejich podání skladeb Astorja Piazzolleho, které určitě znáte, protože na ně často tančíme tango. Líbili se mi natolik, že jsme se na jejich vystoupení vypravili odpoledne ještě jednou. Mezitím jsme samozřejmě stihli ještě cvičení a potom večerní posezení s kamarády, ale ta hudba…

Sobota

byl ještě částečně volnější den. Hlavní náplň tvořilo cvičení v posilovně, ještě tedy podle starého plánu, protože plán nový byl stále ještě pouze v hlavě Ramba. Nicméně jsme si přidali ještě pás (abychom zvládali případné podpásovky), takže jsme se o moc neochudili.  Protože ve Slovinsku nejsme tak často, vždycky při naší návštěvě někdo z rodiny nebo kamarádů slaví narozeniny, a tak jsme si užívali pohodový večer na terase u grilu a příjemného popovídání.

Neděle

Protože už jsme byli řádně zregenerovaní, ráno jsme se vypravili do Grazu, kde jsme dali každý jednu lekci a poté se věnovali tréninku, který jsme ještě před polednem završili practisem opět ve stylu „hodně stupňů a žádný průvan ani klíma“. Odpoledne jsme si ještě vyšlápli na Pohorje, což je pohoří, které začíná v Mariboru a kde se v zimě jezdí světový pohár žen… to v Brně nemáme (tedy ženy máme, ale na světový pohár si musíme asi ještě počkat i na ty hory). No a potom napsat deník a spát.