„Cesta do světa Davida a Tary VI.“

Týden šestý

se odehrával napůl v Itálii a napůl ve Slovinsku. V první polovině týdne jsme nasávali informace a zkušenosti od trenérských špiček v Molinelle. Nenechali jsme si ujít ani  slovinské mistrovství uprostřed týdne a v druhé polovině jsme s novými silami a nápady začali s novým cvičebním a practisovým plánem další fázi naší přípravy.

Pondělí

začalo hezky pomalu,  protože jsme si tréninkové boty mohli obouvat až těsně před desátou, takže jsme si užili krásné italské ráno, což v dnešních dnech znamená snídaně v pokoji s klimatizací. David si zasloužil velké a vděčné ocenění, že včera v noci zaparkoval na místě, kde je ráno stín (který je nyní v Itálii nejcennější komoditou), neodpustili jsme si rychlou zastávku v kavárně (samozřejmě opět s klimatizací) na proslulé italské espresso  a konečně se po kofeinovém dopingu přesunuli na sál. Po samostatném tréninku, který utekl nečekaně rychle, nás v pravé poledne čekal trénink s naším hlavním koučem. Ale nebyla by to Itálie, koučova velká vytíženost a fakt, že před námi měl lekci Balan s Moschenkou (aspiranti na letošní mistry světa), abychom nezačali lehce před půl druhou. Nicméně práce to byla jako vždy úžasná, dokončili jsme Quickstep z naší minulé návštěvy a poté jsme se vrhli oběd. Pravda, jen na salát s tuňákem a kouskem pečiva, ale v tom vedru se stejně nic jiného nedá, však to znáte sami. Večer jsme se ještě od sedmi protáhli na practisu a v devět už u večeře v asijské restauraci Yui-Qui – ta je naštěstí v budově, kde bydlíme, a tak nemusíme u jídla sedět způsobně u stolu, ale hezky rozvalení na pokoji s naším seriálem.

Úterý

bylo nejnáročnějším dnem týdne, tedy co se tréninku týče. Již v devět hodin jsme začínali s Olgou, Davideho ženou a taneční partnerkou, a protože odpočítáváme 3. měsíc do MS,  začali jsme intenzivněji pracovat na interpretaci. Zvládli jsme polovinu choreografie ve Waltzu a také jsme zapracovali do plánu pár komentářů, jak musíme postupovat v naší přípravě. Po lekci jsme měli chvíli pauzu, dobrý čas na dobré espresso. Dobré věci pokračovaly, protože hned poté jsme si užívali lekci s žijící legendou tanečního sportu, Peterem Maxwellem. S ním jsou lekce vždy velice inspirativní –  donutí nás totiž  zamyslet se nad naším tancem a projevem úplně z jiného úhlu a dodá mu hloubku. No a po takovémto inspirativním a na pozornost náročném dopoledni jsme se rozehřáli při “hot performance” (což je něco jako hot yoga), které vniká v Itálii celkem přirozeně, zejména v hale, kde je více oken nežli klimatizací. Do večera jsme stihli ještě trénink techniky, tentokrát v Sambě, protože nás ve středu čekala zkouška v akademii. A pak konečně večeře a příjemné posezení v restauraci s Mariusem a Khrystynou (Balan s Moschenskou 😉). Náročný, ale krásný den.

Středa

ráno začalo snídaní, při které jsme zjistili, že včerejší den bude mít své následky – nohy, ruce i hlava nás bolely, a tak nás nenapadlo nic lepšího, než to jít rozcvičit za Rambem do posilovny. No, jak už víte, začala nám další fáze, takže jsme poprvé ochutnali HIIT trénink (Vysoce intenzivní intervalový trénink), který nás teď bude provázet nějaký čas, a byl super! Jen jsme se usušili a převlékli, vlítli jsme na lekci s Paolem, a abychom pokračovali v tréninku, věnovali jsme se tangu… ještě lepší. Po krátkém obědě jsme jenom díky kávě dokázali ještě zvednout svou koncentraci… a pozadí a šli se připravit na pravidelné zkoušení v akademii, které máme co půl roku, jakožto potvrzení našich znalostí v oblasti techniky při celoživotním studiu na jediné čistě taneční akademii v Evropě. Úspěšně jsme absolvovali a pokračovali na přednášky, které trvaly do 21:00, a se zapadajícím sluncem jsme už odjížděli do druhé poloviny týdně směr Maribor.

Čtvrtek

byl kompenzačním dnem.  David poctivě odpočíval a po odpolední procházce, během které skoro dostal  úpal z neskutečné teploty 38 stupňů,  odrážel útoky všech možných pylů a trav, proti kterým si musí vzít prášek, po němž buď spí, nebo spí s otevřenýma očima, což se hodí hlavně při řízení. Mezitím Tara už od rána jako pilná včelička dělala účesy a make-upy na čtvrteční odpolední mistrovství Slovinska. (Ano, opravdu ve čtvrtek, protože v pátek už si všichni užívali svátek a odjížděli na dovolenou). Poté se Tara vydala ještě do Lublaně koučovat páry, a když se v deset večer vrátila domů, David se akorát probouzel z osvěžujícího šlofíku. Následovala už jen lehká večeře a spánek.

Pátek

přinesl změnu Taře – konečně si totiž odpočinula. Dopoledne jsme měli  volné, a tak jsme si zašli na procházku, kolem stánku se zmrzlinou (to nebyla náhoda), a jak jsme došli do centra, byli jsme překvapeni, kolik bylo na náměstí lidí (ne jako před koronou, ale hodně), nicméně všichni v bezpečné vzdálenosti. V Mariboru totiž začínal velký letní festival Lent, během něhož jsou různě po městě  k vidění všechny možné oblasti kultury – od divadla přes filharmonii až po slovinskou pop music. Nejvíce mě zaujal skupina Seven smiles, ve které hrálo pět houslí, jedna basa a akordeon, a poslouchali jsme jejich podání skladeb Astorja Piazzolleho, které určitě znáte, protože na ně často tančíme tango. Líbili se mi natolik, že jsme se na jejich vystoupení vypravili odpoledne ještě jednou. Mezitím jsme samozřejmě stihli ještě cvičení a potom večerní posezení s kamarády, ale ta hudba…

Sobota

byl ještě částečně volnější den. Hlavní náplň tvořilo cvičení v posilovně, ještě tedy podle starého plánu, protože plán nový byl stále ještě pouze v hlavě Ramba. Nicméně jsme si přidali ještě pás (abychom zvládali případné podpásovky), takže jsme se o moc neochudili.  Protože ve Slovinsku nejsme tak často, vždycky při naší návštěvě někdo z rodiny nebo kamarádů slaví narozeniny, a tak jsme si užívali pohodový večer na terase u grilu a příjemného popovídání.

Neděle

Protože už jsme byli řádně zregenerovaní, ráno jsme se vypravili do Grazu, kde jsme dali každý jednu lekci a poté se věnovali tréninku, který jsme ještě před polednem završili practisem opět ve stylu „hodně stupňů a žádný průvan ani klíma“. Odpoledne jsme si ještě vyšlápli na Pohorje, což je pohoří, které začíná v Mariboru a kde se v zimě jezdí světový pohár žen… to v Brně nemáme (tedy ženy máme, ale na světový pohár si musíme asi ještě počkat i na ty hory). No a potom napsat deník a spát.