#uklona

Po prvních trénincích Vás napadne- „Pojedu na soutěž!“
Tak trénujete kroky, pilujete techniku, necháte si ušít úžasný kostým……

To co Vás ale hned po prvním tanci překvapí je ÚKLONA 😉

Věc nečekaná, zákeřná a komplikovaná. Věřte, že trvá léta, než u toho vypadáte dobře, jistě a sebevědomě!

Trénuje to každý a přesto to trvá. Často někdo vymyslí nějaký zlepšovák a ten pak hlavně u dětí vypadá komicky;) Co já viděl dětí, které přicházeli a odcházeli na parket s naučenou legrační a nepřirozenou úklonou…

Úklona toho na Vás hodně prozradí.

Často na ní poznáte jestli si věříte a na konci tance na ní většinou poznáte, jak se tanec povedl.

A jak by měla úklona vlastně vypadat?
– Při příchodu na parket nespěchejte a běžte klidně na svoje místo.
– Neplivejte na zem a nečistěte si podrážku rukou
– Když do někoho vrazíte, tak nedávejte okolí najevo, že dotyčný je neschopný amatér
– Po tanci se hezky usmějte, ukloňte se jednoduše směrem k divákům a ukažte gestem na svojí skvělou a krásnou partnerku

Je jedno, jestli se ukláníme na taneční soutěži a nebo v divadle na prknech co znamenají svět. Vždy je to prezentace nás, naší duše a našeho výkonu….

Tak zas někdy

Váš tanečník

#potreninku

Po tréninku se v tanečníkovi mísí pocit štěstí, únavy a někdy bezmoce…

Je těžké se někdy donutit jít na trénink, ale je strašně těžké zapomenout na únavu z předchozích tréninků, které často bolí, nebo se nepovedou a často také končí hádkou….
Asi jako každý, tak pro mě je největší motivace se v pohybu zlepšovat, naučit se něco nového a nebo nějaký pohyb vylepšit.
Za ta léta jsem zažil kdejaký styl a nápadů bylo plno ;)))

Člověk přijede ze Stuttgartu nebo Blackpoolu a má nakoukaných spoustu fíglů, které si plánuje naučit a dát do svých programů, ale praktická stránka už je komplikovanější poněvadž se to zdá v podání světových es jednoduché ;)))

Po dobrém tréninku je vše zalité sluncem a člověk se těší na další a věří, že tak to bude pořád.

Po nepovedeném tréninku, kdy chcete se vším skončit, nemá to cenu a máte nejhorší partnerku na celém světě se to kouše hůř…

Chtěl bych znát recept na dokonalý trénink. Ten bych pak prodával asi všem tanečníkům na celém světě za valuty a život by byl jistě veselejší.

Jsem realista a tak tu teď přemýšlím, jaký bude ten dnešní trénink? Věřím že povedený a plný inspirace, kterou s partnerkou zhmotníme v našem už tak úžasném pohybu a nebo ne?

Přeji Vám všem ať dnešní dávka tance se povede bez komplikací a baví Vás vše, na co sáhnete, protože není nic víc než pocit štěstí z té chvilky, když spolu cítíte že to funguje….

Váš tanečník

Když jsem se tam vydával kdysi poprvé, tak jsem si pořídil na tu slávu nový béžový oblek, který zcela jistě okouzlí všechny taneční celebrity, které my kamarád co se mnou letěl sliboval.

Když jsem ho ale přinesl domů a viděl ten malý červený kufřík, kam se měla vejít veškerá paráda na celých sedm dní ve velkém světě tance, tak jsem vůbec netušil, jak to tam všechno nastrkám;)

Po několika pokusech to přece jen vyšlo a já mohl vyrazit směr Praha-Manchester…

Odbavení a odlet proběhl hladce, ale celý let proběhl v bouřce, která letadlem smýkala tak, že už jsem nevěřil, že se do vysněné Winter Gardens podívám., ale mělo to šťastný konec v podobě dramatického přistání v Manchesteru.

Překvapení všech, byla mokrá zavazadla účastníků letu a tak můj roztomilý červený kufřík vypadal spíš jak utopený lodní kufr z druhé světové válka a já měl oprávněné obavy o stavu svého šatníku….

Za pár liber mě taxikář hodil na laciné ubytování a vybalování vypadalo tragicky… Zlatý hřeb svého šatníku a to béžový oblek, jsem vyndal v nedobrém stavu, jako obleček pro vodníka česílka.

Naštěstí to spravila sprcha a fén, který za libru fungoval minimálně 5 minut;)

K večeru jsem se vydal prozkoumat soutěž. Neznalý poměrů, jsem zakoupil vstupenku a usednul na volná místa v první řadě. Jaké bylo moje překvapení, když po přestávce si kolem mne sednul Alan Fletcher, Hans Galke a Bryan Watson s Carmen. Dívali se na mě, jako kdybych přiletěl z marsu a já s noblesou sobě vlastní jsem odkráčel do zóny ke stání, kde jsem na jedné noze sledoval slavný Team match.

Blackpool jsem pak navštívil mnohokrát a vždy to pro mně byla obrovská dávka inspirace, kterou jsem v sobě zpracovával celý následující rok. Písničky si zpíváte celou cestu na letiště a fígle těch nejlepších tanečníků si jdete zkoušet, jen co položíte doma tašku za dveře…

Blackpool Dance Festival Vás nadchne prostorem, hudbou, atmosférou….. Nejde přesně popsat, proč jet právě tam, ale určitě byste to měli udělat;)

Váš tanečník

K tanci potřebujete partnerku a ta je nedílnou součástí Vašich radostí i strastí, které zažíváte na tanečním parketě a mimo něj.

Měl jsem 8 tanečních partnerek a každá byla jiná. Jedna hezčí, druhá chytřejší, jiná zase šikovnější…. Všechny měli jedno společné…Chtěli tančit a navíc se mnou 😉

Na začátku je to o sympatiích, které převládají nad úsudkem, zda je daná kráska opravdu ta nejlepší na tanec, ale bez zkušeností prostě volíte dle vzhledu.

Postupem času si začnete vybírat, aby se neopakoval debakl z minulé soutěže a hledáte šikovnější, se kterou by se to lépe táhlo. Proces je to zdlouhavý, ale nakonec se většinou najde partnerka, která chce tančit s Vámi a Vy s ní…….

I u mě to bylo stejné. Od první taneční partnerky, která mě motivovala svou krásou a já jí chtěl mačkat ruku v parku, jsem našel nakonec tu pravou se kterou jsem strávil na parketě a po soutěžích spoustu let, ale pěkně popořádku.

Mou první opravdovou taneční partnerkou byla slečna jménem Jitka. Byla starší, zkušenější a byla mě přidělena. Neprotestoval jsem, protože s vidinou lepších výsledků se mladému tanečníkovi snáze trénuje. Největší zážitek na slečnu Jitku mám pod stolem na jednom plese, kam zahučela při formační podmetence….. Byl to náš největší umělecký počin a nutno říct, že poslední. Prostě vyndala třísku a z grácií odešla do věčných lovišť…..

Následovala slečna Bára. Byla usměvavá a živá. Chyběla jí sice trochu elegance a noblesa, ale šikovná byla;) Během asi roku, co jsme spolu tančili, se z nás stali regionální štiky, které kdeco vyhráli a já dostal pocit, že se musí víc trénovat. Moje aktivita nebyla opětována a Bára mě vyměnila za zmrzlinu ze sympatickým hokejistou.

A pak to šlo dál a dál až ke Kateřině, která mě uhranula na celý život a ten tanec trvá dodnes. Byla a je pěkná, má smysl pro humor a já už mám dost zkušeností na to, abych se tak neurážel a nemyslel si, že to s jinou bude lepší.

Prostě kruh se uzavřel a já zjistil, že s taneční partnerkou je to jako v životě
– Co dáváš, to dostaneš
– Jak zaseješ, tak sklidíš
– Přej a bude ti přáno

Mějte krásné léto přátelé.

Váš tanečník

Na svoje první taneční boty příliš vzpomínat nebudu, byly nevalné kvality… Snad až na ty příhody, které taneční boty přinášejí;)

Moje první boty na tanec mě přišli poštou. Nahlásil jsem ve svém klubu velikost č.8 a dorazlili z brněnského výrobního družstva Snaha boty č.9, které se ještě k tomu během půl roku rozplácli natolik, že mohli klidně posloužit k potápění na chorvatském ostrově Hvar.

Tenkrát se nikdo neptal, co by začínající tanečník jako já chtěl, ale spíše šlo o to, kde vůbec pořídit něco, co jako taneční bota vypadá;)

Postupem času, se přece jen nějaké cesty našli a tak jsem se i já odhodlal si nechat ušít jedny vysněné taneční topánky v divadelní technice Praha u pana Blažka, který šil různé boty na různé věci.

Oměřil mě a já doufal v lepší zítřky na tanečním parketě a snil o piruetách v nádherných, nových botech. Na první pohled se tak stalo. Boty jsem měl a těšil se na víkendovou soutěž, na kterou jsem měl i nové oblečení, které pasovalo ke střevícům.

Problém nastal, když jsem v pátek večer boty vyzkoušel a doma v obýváku zjistil, že jsou prostě malé…..
Napadlo mě boty roztáhnout a tak jsem v nich spal celou noc!!!
Což o to, boty povolili, ale noha opuchla……

Po pár letech, jsem už měl možnost koupit si boty anglické, lakové a to byla velká sláva! Měli krásnou krabici s nápisem International a já je měl vystavené na nočním stolku, aby jsem je každé ráno mohl zhlédnout hned po probuzení;)))

Taneční boty provázejí celou kariéru, každého tanečníka a přesto, že to vypadá banálně, tak tohle důležité vybavení přináší spoustu zážitků a vzpomínek, na které člověk vzpomíná celý život……..

Je to zvláštní pocit, když v sále plném světel vyrážíte na taneční parket, musíte se soustředit na sebe, partnerku, choreografii a přitom víte, že ten pán vedle vás v saku a kravatě je porotce, který je v ten okamžik vaším soudcem…

K soutěžení je nutná pořádná dávka exhibicionismu, kterou když nemáte, tak spíš bojujete sami se sebou, než soutěžíte s ostatními.

Exhibicionista to já jsem. Už na základní škole jsem pro všechny ostatní pořádal na škole v přírodě diskotéky, na kterých jsem i zajišťoval doprovodný program v podobě vlastních tanečních vystoupení, které sice postrádaly kvalitu, ale měly touhu se ukazovat a předvádět ostatním.

Tam někde se rodila chuť soutěžit a ukazovat něco, co člověka vyjadřuje, baví a naplňuje.

Začátky nebyly jednoduché. Čača dlouho nebyla můj nejlepší kamarád. Spíš jsem se jí snažil zkrotit a dohonit, než si jí užít. Waltz se mě zdál naopak strašně pomalý a měl jsem spíš pocit že stojím, než že se vznáším, tak jak to popisoval můj trenér…

S přibývajícím počtem hodin se to ale lepšilo a já dostával pocit, že ukazuji víc než jen kroky. Začal jsem vnímat partnerku a bylo příjemné vědět, co dělá. Začal jsem si jednotlivé figury víc užívat a dokonce jsem měl pocit že ovládám já je a ne ony mě.

Samozřejmě jsem bojoval s výsledky, které nikdy neodpovídali mým představám.
Byla spousta okamžiků, kdy jsem byl lidově řečeno nasranej a život mě připadal nespravedlivej 🙂
Postupem času jsem si ale uvědomil, že to zásadní na celém mém tančení je ta možnost se hýbat na hudbu a v sobotu to ukázat rodičům, divákům, kteří to často ocení potleskem.

Proto míním v soutěžení pokračovat, co to jen půjde, protože
„soutěžím dobře, soutěžím rád“.

Váš tanečník

Tak nějak přirozeně máme potřebu se hýbat. Těžko by člověk v historii hledal starší pohyb, nežli tanec

 Já se k tomu dostal obloukem přes první lásku  Míšu, která měla krásný úsměv a blankytné oči. To ona mě v tanečních požádala, abych s ní šel do tanečního klubu. Šel jsem a dodnes nelituji….

Líbilo se my tam. Byla tam spousta dalších pěkných holek, které se vlnili a smáli se. Tančili se zajímavé kroky, kterých bylo na první pohled strašně moc,  na hudbu, kterou jsem do té doby neznal a připadala my strašně exotická…

Já, kluk co se honil za míčem a jezdil na kole, jsem najednou stál v rozsvíceném tanečním sále, plném hudby, hýbajících se lidí a energie.

Bylo to strašně zvláštní a na druhou stranu opojné, se najednou ocitnout v úplně jiném světě, který se tu nabízel Sice ten pán, který se hned na prvním setkání označil mým trenérem, mě moc sympatický nebyl.
Byl v obličeji mírně oteklý, smrděl kouřem, tvářil se nabubřele a často se vztekal.
Co se ale dalo dělat, Míša chtěla tančit a já chtěl s Míšou chodit za ruku po parku;)

Začátky nebyly překvapivě krušné. Šlo to hladce a těch kroků nakonec bylo akorát a i ta hudba se dala nakonec zkrotit. Zdálo se, že jsem na tanec nadaný a upřímně mě první úspěchy s tanečními kroky dodalo odvahy.

Postupně jsem se naučil všech deset tanců i přesto, že můj samozvaný trenér často nebyl přítomen a probíhala společná samovýuka pod heslem „Kdo co umí, tak to ukáže“.

Od začátku mě k srdci přirostla latina. Její horkost, nespoutanost a temperament mě byl vlastní. Standard se my líbil. Byl noblesní a chtěl jsem mít taky frak, jako jsem u některých vídával na soutěžích, ale latina zvítězila!

 Po nějaké době sešlo z lásky a já v tanečním klubu zůstal. Dostal jsem zkušenější partnerku Adélu, která už soutěžila a stejně jako ostatní, jsem tedy jel na svou první soutěž, která sice dopadla katastroficky, ale přežil jsem to a  jezdím po nich pořád….

Napište my, jak to bylo s Vašimi tanečními začátky;)

 Váš tanečník